„Dokonalost a krása spolu s jednoduchostí vytváří tu pravou harmonii.“ (Jiří Šedý)

Tato kniha je pokladem, v němž autor s obdivuhodnou velkorysostí dává čtenáři nahlédnout do své emočně silné duše umělce, který s geniální skromností rozdává radost života ve všech jeho podobách… Hnací silou umělecké tvorby bývá bolest, kterou Jiří, hluboce věřící člověk, přetavuje v lásku a s pokorou a úžasem nad možnou nádherou nechává tento závratný objev vyrůst do úchvatného spojení slov a barev. „Vyrostl ze mě naivní malíř a spisovatel.“ (Jiří Šedý) Jsou to vzácné řádky o nitru člověka, jež je člověkem nepostižitelné, neboť v sobě nese pečeť věčnosti. O nitru člověka, které je lidskou podstatou křehké, ale v němž se nachází hrad Stvořitele.

„Květina pokropená slzami může jiskřit nebývalou krásou.“ (Jiří Šedý)

Talent a nadání patří mezi pravé perly duše, které Pán Bůh rozděluje podle svého úradku. Tento dar bývá přehlížen nebo neobjeven u lidí, s nimiž „moudrý“ svět podle svých omezených měřítek jaksi nepočítá. Zejména u lidí s postižením je tak „zabíjen“, nerozvinut, opovrhován, odmítán nebo bez zájmu stlačován do „normality“. Pokud narušíme toto „políbení Múzy“ a zbavíme žití tento zpočátku křehoučký a možná velmi nenápadný květ, uvrhneme naše děti do světa samoty, smutku a beznaděje. „A stačí jen málo. Pochopení, povzbuzení, empatie, takt a přátelství jsou hlavními motivy, jak nahlédnout do duše člověka, který s nataženou rukou nabízí svůj talent.“ (Jiří Šedý)

Od dětství měl Jiří možnost rozvíjet radost z tvůrčího díla, která po dokončení proniká až do morku kostí, v bezpečném přístavu rodiny, obklopen láskou svých rodičů. Maloval rozmanitými přírodními materiály a na všechno, co bylo po ruce, a vším, co bylo po ruce: molitanovými válečky klacíky, bambulkami z čepic, látkou… Potřeboval vyjádřit především svou barevnost. Do barev vkládá to, co nedokáže vyjádřit slovy. Jirkova tvorba má svou osobitou duši a vede člověka k touze hledat i skrytý drahokam tajemství.

Každé dítě je darem Božím, tedy ze své podstaty požehnáním a umělcem. Ať už je svědkem jeho umění úzký okruh rodiny, nebo širší okruh přátel, či celý svět, nic neumenší toto jedinečné a nezastupitelné umělecké dílo, jímž je především dítě samo, a pak to, co nám přináší a nezištně daruje. Často od Bernadetky slýchám: „Nespěchej na mě.“ K tomu, abychom správně pochopili, co nám chtějí naše děti říci, potřebují čas. Mnohdy si musí naše myšlenky překládat do svého myšlení, a potom se snaží své myšlenky přeložit do myšlení našeho. Pohled, obejmutí, stisk ruky nebo pohlazení však překlad nepotřebují. „Ruce plné puchýřů a mozolů od práce nemusí být tvrdé, jejich pohlazení bývá nejjemnější a nejcitlivější ze všech.“ (Jiří Šedý)