EXTRAS očima Anežky Marušincové, herečky

Jak vnímám dramaťák a celé to hraní? 

Vnímání celkově: Pro mě je dramaťák uvolňování silných emocí, třeba: vnitřní vztek, bolest nebo smutek, je to pro mě něco jako terapie. U mě jako u flegmatika, co často si své trápení nechává pro sebe a pak vybuchne, tak je dramaťák skvělý, že má člověk roli, která je pro něj povahově úplně stvořená. Opravdu, kdo mě nezná, tak neví, že hraju sama sebe. Ano, opravdu jsem na první pohled chladná a machrující, ale ve skutečnosti se snadno vzdám a mám kolikrát zlomené srdce, že to tou chladností kryju.

Vnímání celé hry (hra Když já nevím… nebo vím?): Z pohledu umělé inteligence, která kritizuje a má na celou hru jiný pohled, tak taky hraju sama sebe, protože sama nemám moc ráda kritiku a chci si dělat vše po svém. Opačný názor ve mně vzbudí stres nebo blok. Proto se mi ta role líbí a umím ji hrát.

Co pro mě znamená Extras? Pro mě to znamená, že jsme extra, co jsou ve hře i ve skutečnosti sehrané. A divadlo nás spojuje. Při zkouškách si z toho děláme legraci, ale na vystoupení se musíme držet, abychom se nesmály. Divadlo nás baví. 

EXTRAS očima Ireny Marušincové, maminky Anežky

Hrát divadlo je dřina i zábava zároveň. Člověk musí vystoupit ze své komfortní zóny, a to hned na několika úrovních – přijmout roli, chodit pravidelně na zkoušky a nechat se na nich opravovat, vystoupit před různě velkým i různě reagujícím publikem. Hrát divadlo, a dělat to dobře, je výzva. 

Divadelní soubor Extras sdružuje v tuto chvíli (podzim 2026) tři mladé odvážné nadšené herečky, které výzvu přijaly. Původní myšlenka jejich neméně nadšených a odvážných matek byla, že děvčata budou mít v týdnu jednu aktivitu navíc, a budou se rozvíjet hlavně po jazykové a kognitivní stránce. Ambice to nebyly malé… Začalo se zkoušet, zprvu pro většinu hereček, němé divadlo, postupně se začala přidávat slova a také větší nároky na herecké výkony, paměť, orientaci v právě zkoušené hře, v prostoru i ve vztazích mezi rolemi, pochopení, co vlastně hrou chceme sdělit. A děvčata vše zvládala a zvládají. Někdy lépe, někdy hůře, ale stále se posouvají dál a dál, a jsou po všech stránkách lepší a lepší herečky, které mají své domácké publikum, jež se na ně těší, jsou zvány do dalších měst, diváci je chtějí vidět, chtějí si užít představení, chtějí přemýšlet o poselstvích, která hry nabízejí.

Představení jsou výsledkem mnoha hodin poctivého zkoušení, které u každé nové hry začíná vysvětlením, o co ve hře půjde. Poté následuje čtecí zkouška a postupné zkoušení částí hry, přičemž se děvčata pomalu oprošťují od podpory psaného textu. Scénář je předem daný, ale to neznamená, že nedochází během zkoušek k jeho úpravám a změnám. Někdy se zjistí, že jsou věty příliš dlouhé či pro herečku těžké na vyslovení, tak se zjednoduší. Jindy nás během zkoušky (často samotné herečky) napadne něco přidat, upravit. Při zkoušení občas na scénu napochoduje jedna či více matek (zkoušky probíhají většinou za jejich přítomnosti), které s velkou vervou předvádějí, jak by si scénu představovaly po herecké stránce. Někdy dochází u hereček k zásekům, kdy je velmi, velmi těžké překonat nechuť něco na již naučeném pozměnit, ale mnohem častěji zaznívají během zkoušek výbuchy smíchu a vládne skvělá tvůrčí nálada. 

Osobně se na každou zkoušku moc těším. Nevadí mi, že znám právě zkoušenou hru zpaměti tam i zpět, že jsem ji během zkoušek viděla nesčetněkrát. Děvčata pokaždé něčím (povětšinou pozitivně) překvapí. A moc se těším i na představení před publikem, i když se s každým představením pojí spousta otázek: Pochopí diváci vtípky, kterými je každé naše (i to sebevážnější) představení prošpikováno? Pochopí, že je čas smát se i čas přemýšlet? Dokáží si herečky poradit na jevišti úplně samy, i když dojde k nějakému výpadku textu? Podrží se vzájemně? Unesou tíhu odpovědnosti, kterou si uvědomují? Překonají trému, která na ně s každým vystoupením více či méně doléhá? Ano, ano, ano. Děvčata zatím každé představení zvládla perfektně – strhla publikum k očekávaným reakcím, dokázala si poradit i v pernějších chvílích, kdy z hlavy vypadla část textu nebo na jevišti chyběla nedopatřením rekvizita. Tréma je nerozhodila a do každého představení šla naplno.

Hrát divadlo a dělat to dobře je výzva. Jsem ráda, že má dcera Anežka i já můžeme být součástí souboru EXTRAS a znovu a znovu čelit této výzvě. Má to totiž smysl!

Fotogalerie