Obsah
Úvod
Dnes se zde nebude konat obvyklá přednáška, jak jste zvyklí, nýbrž praktický workshop. To znamená, že dnes budete aktivní především vy rodiče. Ale ani já nebudu pasivní. Budu aktivním pozorovatelem a těším se na to, co nám z toho společně vzejde.
Aby však tato praktická část správně zafungovala a dávala nám smysl, neodpustím si před tímto nácvikem krátký úvod, v němž bych chtěla připomenout některé základní věci, o co se přesně jedná. Mám pro vás připravené krátké úkoly, nad nimiž budete v malých skupinkách spolu přemýšlet, kde zkrátka dáte své hlavy a zkušenosti dohromady. Půjde o situace z běžného života, které se dají využít ke zprostředkovanému učení. Je to ale opravdu jen jednoduchý základ, taková lehká ochutnávka zprostředkování, neboť kurzy Zkušenosti zprostředkovaného učení trvají minimálně šestnáct hodin. Věřím však, že si i tak odnesete alespoň nějakou inspiraci, jak zprostředkované učení s vašimi dětmi využít v každodenním životě.
S pojmem zkušenost zprostředkovaného učení přišel profesor Reuven Feuerstein, můj oblíbený pedagog a psycholog, od něhož čerpám spoustu moudrosti i praktických návodů. Zkušenost zprostředkovaného učení znamená specifický způsob interakce, vzájemné komunikace – v tomto našem případě – mezi jedním z rodičů a dítětem. Jde o to, jakým způsobem s dětmi komunikujeme. Můžeme s nimi komunikovat různě, podle okolností a dalších různých faktorů. A každý způsob komunikace má v různých situacích svoje místo. Někdy je potřeba rázně říci „ne“, vyslovit nějaký zákaz nebo příkaz apod. Jindy je vhodnější, když je čas a pohodička, si s dítětem povídat, vysvětlovat si něco, vyprávět si, to je taky naprosto v pořádku.
A pak nastávají situace, kdy chceme, aby se dítě do něčeho aktivně zapojilo, aby samo více přemýšlelo, aby si samo přicházelo na to, co je pro něj právě teď důležité, a aby si z dané situace bylo schopno přenést něco i do jiných podobných životních situací. Zvlášť v případech, když se ocitne někde samo, bez naší přítomnosti. A to je právě směr a cíl zkušenosti zprostředkovaného učení. Jednoduše řečeno: je to způsob komunikace, kdy dítěti jen nevysvětlujete, ani mu nedáváte jasný příkaz, zákaz, návod, přesnou instrukci, ale vedete dítě tak, aby si na věci přicházelo samo (ideálně), nebo zpočátku s dopomocí, kterou postupně ubíráme.
Jaký je nejvhodnější nástroj, jak na dítě mluvit, aby se tohoto jeho aktivního zapojení docílilo, aby toto nastalo? Nejosvědčenější a nejčastější způsob je správně klást zprostředkující otázky:
„Co myslíš, že by to mohlo být?“
„Co myslíš, že máme teď udělat?“
„Jak to uděláš? Co k tomu potřebuješ? Kde to najdeš?“
Dítě začne přemýšlet…
Proč tímto způsobem s dětmi komunikovat? Samozřejmě, že takto nekomunikujeme s dítětem po celý den, hned jak otevře oči… Avšak některé situace během dne se přímo k tomuto způsobu komunikace nabízejí, a právě ty můžeme využít.
Chceme pro své dítě, aby nad věcmi více přemýšlelo, proč co dělá, proč je třeba to nebo ono udělat? Pro nás rodiče je mnohem jednodušší dávat strohé příkazy (udělej to, dej to tam, posaď se, lehni si, stoupni si…). Zprostředkující otázky jsou náročnější, zdlouhavější, berou více času i energie. Proč je tedy klást? Protože se tím u dítěte více rozvíjí samostatné myšlení. Dítě si rychleji a snadněji zapamatuje to, na co si přijde samo. Aktivujeme tak u dítěte celou škálu myšlenkových pochodů, celou škálu kognitivních funkcí. Je úžasné si uvědomit, co všechno musí ten dětský mozek zvládnout, aby nějak reagoval, aby vygeneroval vhodnou odpověď, aby vymyslel, co je právě teď potřeba učinit, co může odsunout stranou, co je teď důležité, a co ne.
Jednak tedy aktivujeme tedy u dítěte myšlení, rozvíjíme jeho myšlenkové pochody, a zároveň nabízíme dítěti návody, jak o věcech přemýšlet. My jako zprostředkovatelé neklademe tyto otázky náhodně, ale jdeme cíleně za tou situací, kterou právě řešíme. Vybíráme a vymýšlíme takové otázky, které přimějí dítě k tomu, aby se soustředilo a aby zaměřilo pozornost na to, co je zrovna teď důležité, a dokázalo odfiltrovat to, co teď nepotřebuje. Tím, jakým způsobem vedu dítě k přemýšlení nad souvislostmi, mu zároveň poskytuji návod, jak o věcech přemýšlet jindy, jinde nebo v podobných situacích. Cílem této komunikace je, kromě rozvoje kognitivních funkcí, dovést postupně dítě k samostatnosti. Dítě si pak leckterou situaci dokáže vyhodnotit samo a zprostředkovatele k jejímu řešení už nepotřebuje.
Cílem zprostředkování tedy je, aby dítě nepotřebovalo stálý dohled, aby s ním stále někdo byl a vedl ho. Toto je postupný proces. Některé věci zvládne samo brzy, v jiných oblastech potřebuje větší míru zprostředkování. To je naprosto individuální a variabilní. Je to určitě běh na dlouhou trať, ale má pro dítě obrovský význam.
První otázka, kterou by si měl každý rodič položit, je: Jak si představuju budoucnost svého dítěte? Teď se naše dítě ocitá v určité fázi, ale co pak? Co bych chtěla pro své dítě do budoucna, až bude dospělé? Je mým největším přáním, aby bylo co nejvíce samostatné, zdravě sebevědomé, aby mělo svoje záliby, aby si žilo svůj život, který ho bude naplňovat, aby mělo přátele, milující rodinu, která ho bude v tom podporovat, aby mělo smysluplnou práci? Nebo… aby zůstalo uzavřené ve svém světě, nerozumělo tomu, co se kolem něho děje, a pasivně přijímalo veškerý servis, který bude potřebovat a který mu budu poskytovat?
Odpověď na tuto otázku je pro rodiče výchozí bod, z něhož se s dítětem vydávají na dlouhou cestu. Je velmi důležité si pro sebe stanovit, co si přeji pro své dítě, neboť toto rozhodnutí bude zásadně ovlivňovat způsob, jak budu s dítětem pracovat. S Anežkou (20 let) máme už nějakou tu cestu prošlapanou. A když se v tuhle chvíli ohlédnu zpět, tak mohu s jistotou říct, že kdybych ji nechala jen tak volně proplouvat životem, tak by určitě nebyla tam, kde je teď. Vyžadovalo to však úsilí a důslednou práci z naší strany. Anežka se nyní pohybuje po městě samostatně, dojede si dopravou, kam potřebuje, dokáže si ohlídat čas, aby vyrazila ráno včas do práce a odpoledne na kroužek… Tento způsob zprostředkovaného učení je osvědčený a v praxi ověřený. Mohu potvrdit, že funguje a přináší plody.
Děti s trizomií 21 nelze srovnávat ani mezi sebou, ani s ostatními dětmi. Některé děti mají k této diagnóze ještě přidruženy další zdravotní potíže. Ale ať je na tom dítě jakkoli, nikdy to neznamená, že s ním nelze pracovat a že není možné ho rozvíjet. Smysl dává porovnávat každé dítě jen se sebou samým, monitorovat jeho pokroky, kam se ono posouvá, že získává konkrétně tyto nové dovednosti. Tato práce s dítětem je neustále založena na tom, přemýšlet nejen nad potřebami dítěte, ale i nad potřebami celé rodiny, aby co nejlépe společně fungovala.
Důležité je také vědět, že zkušenost zprostředkovaného učení lze využít i u dítěte, které nemluví nebo nereaguje na otázky. Místo zprostředkujících otázek se v těchto případech používá zprostředkovaná samomluva. Jedinou podmínkou je, aby dítě bylo na doslech a mělo možnost vidět, co rodič dělá. Rodič nahlas slovně popisuje, co a proč právě dělá, nebo popisuje a komentuje činnost dítěte, aby se dítě soustředilo na to, co ono právě dělá. Rodič například komentuje jeho hru s autíčkem. Slovy popisuje, jak si Pavlíček prohlíží kolečka, jak ohmatává jednotlivé části autíčka, jak autíčko jede, zatáčí apod. Nebo maminka slovně popisuje, jak postupuje při praní prádla: jak ho vyndává z koše, třídí podle barev, a co by se s prádlem stalo, kdyby bílé prádlo smíchala s barevným nebo tmavým…
V současné době již existují výzkumy, že zprostředkovaná samomluva rozvíjí nejen řeč, ale i slovní zásobu. Děti, které jsou často vystaveny zprostředkované samomluvě, mají větší potřebu komunikovat, reagovat, a tím se zároveň rozvíjí i jejich myšlení. Poskytujeme tímto způsobem dítěti možnost, aby nahlédlo do našeho přemýšlení. Ukazujeme mu souvislosti, důvody, proč co děláme, a způsoby, jak co děláme. Poukazujeme na příčinu a následek, na časový sled dějů… Zprostředkovaná samomluva má velmi podobný dopad, jako když klademe zprostředkující otázky. Obě tyto varianty se mohou také kombinovat. Přizpůsobujeme je vždy věku dítěte a jeho předchozím zkušenostem a dovednostem.
Obecně platí, zvláště v raném věku, že čím víc zprostředkováváme, ať prvním, anebo druhým způsobem, tím lépe pro dítě. Zprostředkovávat po celý den by však nešlo ze dvou důvodů: bylo by to nad naše síly i nad síly dítěte. Každé dítě nutně potřebuje také prostor k tomu, aby si všechny podněty, které se dostávají do jeho hlavičky, mohlo samo zpracovávat a nechat je dozrávat. A to se děje formou odpočinku nebo samostatné hry, kdy je dítě samo se sebou, kdy nikdo nevstupuje a nezasahuje do jeho činnosti, kdy si může nějakou oblíbenou aktivitu dělat opravdu samostatně.
Zprostředkující otázky jsou takovou živou improvizací. Rodiče musí nad otázkami přemýšlet podle toho, čeho chtějí docílit a proč. Mohou si sice nějaké otázky dopředu připravit, ale to jde použít jen částečně. Při zprostředkování probíhá živá vzájemnost, kterou nelze úplně předvídat, a tehdy ke slovu přichází intuice a improvizace. Důležité je, abychom měli stále na zřeteli směr a cíl, a abychom vzali v úvahu i možnost, že se dítěti nechce vždycky přemýšlet a vynakládat úsilí. Jeho únikový mechanismus se může skrývat v „zaseknutí“ nebo ve vyhýbavých odpovědích: „To netuším. Nevím. To nezvládnu…“
Zprostředkující práce je namáhavá, to je pravda, ale zároveň je radostná ve svém očekávání. Je podobná semínkům, která zaséváme. Zapadnou do půdy a stanou se neviditelnými, … a plody přinesou až ve svůj čas.
Autor: Irena Marušincová
Praktická část (práce ve skupinách)
Nyní se budete společně ve skupinkách zamýšlet nad tím, jak zprostředkovat pět situací z běžného života. Ke dvěma úkolům (úkol z matematiky, skládání puzzle) jsou zde pro názornou ilustraci k dispozici naše Montessori pomůcky. Jeden úkol (příprava oblíbeného jídla) se nabízí ke zprostředkované samomluvě, ale je to plně na vás. Vlastně u každého úkolu lze použít oba způsoby, jak zprostředkující otázky, tak zprostředkovanou samomluvu.
Každé zprostředkování má osnovu
Co je cílem tohoto úkolu: Vést dítě k nějaké činnosti s jasným záměrem.
Co není zprostředkování: Instrukce nebo pomoc, které nevedou dítě k samostatnému přemýšlení, jak vyřešit danou situaci; udělat to za dítě; říkat dítěti, co přesně má udělat; zavalit dítě otázkami, aby na ně hned odpovídalo.
Jak mohu zprostředkovávat: Nabízím dítěti pro danou situaci možnosti, které ho dovedou k cíli. Pomocí vhodných zprostředkujících otázek nebo zprostředkující samomluvy vedu dítě, jak udělat, vyřešit, dokončit nějakou činnost, aby se dítě co nejaktivněji zapojilo a samostatně ji zvládlo (nebo aby mě při samomluvě aktivně pozorovalo a poslouchalo) a aby si uvědomilo, proč a jakým způsobem je třeba určitou činnost udělat, tento úkol vyřešit.
Když se dítě s něčím setkává po prvé, je potřeba zprostředkující otázky nahradit vysvětlením nové skutečnosti (například proč je na tričku cedulka, co znamená pojem naruby apod.).
Jaký má zprostředkování přesah: Rodič jako zprostředkující nechce, aby se danou činnost dítě naučilo jenom pro tuto konkrétní chvíli, ale aby si uvědomilo, co se právě teď učí, proč se to učí, kde jinde a v jaké jiné podobné situaci může tuto dovednost, tento způsob přemýšlení použít.
Dítě rozvíjíme v běžných každodenních situacích vždy, když ho přimějeme, aby se nad situací zamyslelo; přemýšlelo, jak ji řešit; vymýšlelo vhodný způsob, jak něčeho docílit. Je důležité zprostředkovávat mu zvláště ty situace, v nichž je ještě nejisté, s nimiž si neví rady, kdy mu něco nejde. Dále je důležité si uvědomit, že dítě na ukládání podnětů potřebuje svůj čas. Někdy je dobré mu nechat zakusit i důsledky chybného jednání nebo špatného rozhodnutí. Rozhodující a obohacující je vzájemná komunikace a společně strávený čas, když dítě vždy ví, že na to není samo.
Oblékání se
Cíl: Zprostředkovat dítěti, co si má obléknout a proč; jak se má obléknout.
Co není zprostředkování: Dítě obléknout; vyndat mu věci ze skříně a říct dítěti, ať si to oblékne.
Jak mohu zprostředkovávat: Kam jdeme? Na jakou událost se chystáme? Jaké oblečení by se tam hodilo? Co tam budeš dělat? Můžeš se tam umazat? (Jedu do školy, do divadla, na oslavu narozenin, na výtvarný kroužek, cvičit…)
Jak si to tričko oblékneš? Na co je potřeba dát si pozor? Co je třeba dát dozadu? Nepřehlédnul jsi něco? Kam myslíš, že patří ta cedulka? Není to tričko naruby?
Jak je venku? Mrzne? Prší? Myslíš, že by odpoledne mohlo pršet? Co budeš potřebovat, kdyby se ochladilo? Jaké boty by byly vhodné?
Jaký má zprostředkování přesah: Dítě se postupně dokáže samostatně vybavit na nějakou cestu, sbalit si zavazadlo na výlet nebo na pobyt. Naučí se předvídat, co by se hodilo, kdyby se počasí změnilo. Uvědomuje si rozdíl teploty v místnosti a venku. Přemýšlí nad tím, co ještě může nastat (bude mít hlad, žízeň, může se odřít, bude spát někde jinde než doma…) a co je potřeba, aby si vzalo s sebou.
Dítě začne chápat, že je důležité, aby mělo prádlo čisté a aby bylo celkově upravené, aby bylo vhodně, vkusně a slušivě oblečené, protože se neobléká jen samo pro sebe, ale i pro druhé.
Příprava oblíbeného jídla (zprostředkovaná samomluva)
Cíl: Připravit oblíbené jídlo, a přitom dítěti, které si vedle vás hraje, zprostředkovat postup a radost z přípravy; zapojit všechny smysly.
Co není zprostředkování: Mlčím a vařím; občas si zanadávám; pohvizduju si; zpívám si; telefonuju; sleduju u vaření televizi.
Jak mohu zprostředkovávat: Co si dnes dáme k jídlu? Palačinky? Co k tomu budeme potřebovat? Kde to najdeme? Zvládneš to najít sám? Kde by to mohlo být? Můžeme dítěti pomoci tak, že mu ukážeme recept s obrázky potřebných surovin. U větších dětí můžeme použít slovní seznam.
Kde budeme palačinky jíst? Co je potřeba ještě udělat? Prostřeme? Jak na to? Co je potřeba přinést? Stačí nám taková suchá palačinka? Čím ji můžeme dochutit? Co jsme na ni dávali minule? Nechybí ještě něco na stole? Jak budeme palačinku jíst? Budeme něco pít? Co musíme ještě dát na stůl?
Jaký má zprostředkování přesah: Orientace v prostoru. Dítě si představuje, kde by to mohlo být, a vydá se tam.
Dítě se učí, že každá činnost má nějaký postup a vyžaduje nějaké úsilí. A pokud se správně postupuje a činnost se dokončí, tak přináší i příjemný výsledek. Např. k palačinkám potřebujeme těsto, které je třeba zhotovit. Aby těsto vzniklo, tak ho musíme nejprve vypracovat, vynaložit nějakou námahu. Odměnou je to, že se dobře a s chutí nasytím. Bez práce nejsou koláče… ani palačinky.
Důležité pro dítě je, abychom mu vždy dávali zpětnou vazbu: „Vidíš, co jsi sám dokázal? Tak do čeho se pustíš příště? Na co bys měl chuť? Na co si troufneš?“ Dítě pochopí, že když zvládne palačinky, může samo připravit také jiné jídlo, zvládnout další činnosti: krájet, strouhat, loupat; obložit talíř; namazat chlebíčky a ozdobit je; uklidit nádobí ze stolu, narovnat ho do myčky; třídit a uklízet čisté nádobí; vědět, co kam v kuchyni patří. Dítě si uvědomuje, že v každé místnosti doma něco někam patří, že určité věci mají určité místo, buduje si smysl pro řád.
Dítě se učí, že se jídlo nevyrábí v obchodě, jak a kde se získává, odkud se přiváží, jaký užitek dávají konkrétní zvířata nebo rostliny: kdo dává mléko, vajíčka, jak vznikne mouka, kde rostou brambory. Může porovnávat různá jídla, podle chuti nebo podle surovin…
Tyto dovednosti může dítě použít rovněž při stolování ve školní jídelně nebo v restauraci či na návštěvě při nějaké oslavě apod.
Vypracování domácího úkolu
Cíl: Zprostředkovat dítěti postup při vypracování úkolu (např. slovní úlohy z matematiky).
Co není zprostředkování: Diktovat postup; říci rovnou výsledek; vysvětlovat, co má dítě v jednotlivých krocích udělat.
Jak mohu zprostředkovávat: Dostala jsi ve škole nějaký úkol? Na kdy ho máš udělat? Kde ten úkol najdeš? V jakém sešitě? Nebo v učebnici? Přineseš si to sama? Z jakého je předmětu? Aha, příklad z matematiky. Co k tomu budeš potřebovat? Správně, přinesla jsi pero a tužku. Ano, a ještě počítadlo.
Některé děti nezbytně potřebují počítání ukazovat pomocí názorných pomůcek, obrázků apod.
Jaký má zprostředkování přesah: Dítě se učí orientovat v hodinách, v číslech tramvají, autobusů, kolik stojí jednoduchý nákup. Obecněji: práci si lze zorganizovat, naplánovat, načasovat na určitou dobu; uvědomit si, že existují povinnosti, že je třeba něco udělat, i když se nechce. Úkoly a povinnosti je třeba si hlídat, poznačit do diáře… Důležitá je důslednost, a někdy přísnost, už od raného věku učit dítě dokončit nějakou činnost, se záměrem, že tato dovednost je pro dítě důležitá, a bude důležitá také v budoucnu.
Když dítě vycítí naši nedůslednost, že něco řekneme, a pak to neplatí, tak toho začne využívat. Někdy je třeba vzít dítě za ruku a zavelet: „Jdeme udělat úkol.“ Dítě potřebuje pochopit, že to, co řeknu, myslím vážně. Jakmile se zprostředkovatel a dítě opakovanou důsledností na sebe naladí, pak vše začne jít mnohem lépe. Důslednost je nezbytná nejen v zájmu dítěte, ale i rodičů – v zájmu dobrého soužití rodiny.
Skládání puzzle
Cíl: Zprostředkovat dítěti, jak puzzle poskládat; dovést ho k řešení, a přitom mu zprostředkovat postup, souvislosti.
Co zprostředkování není: Nechat dítě, ať si skládá, jak chce; nechat dítě utéci od hračky, protože mu to nejde; vzít jednotlivé dílky do ruky a položit je na správné místo se slovem „takhle“; ukázat dítěti, kam který kousek patří: „tady tohle dej sem“.
Jak mohu zprostředkovávat: Co uděláme s těmi vysypanými dílky? Čím začneme? Na některé dílky nevidíme. Co uděláme, abychom na ně viděli? Ano, obrátíme je obrázkem nahoru. Čím začneme? Vidíš tu něco výrazného? Co tě zaujalo? Víme, jak by měl obrázek vypadat? Máme tu nějaký vzor? Zkusíme složit sluníčko? Jakou má barvu? Vidíš nějaký dílek, na kterém je stejná barva, jakou má sluníčko? Na co se podíváme dále? Co by se tady tomu mohlo podobat? Myslíš, že je to stejné? A jak přiložíme tenhle dílek? Co už máme hotovo? Máme to stejné jako na obrázku? Co dalšího budeme hledat?
K cíli můžeme dojít více způsoby, například tak, že začneme tím, co je výrazné, nebo tak, že budeme postupovat systematicky od některé strany rámečku.
Když při skládání dojde ke stavu bezradnosti, jak dál, tak se s dítětem zastavíme a spolu se zamyslíme, na co se zaměřit, abychom mohli pokračovat. Vysvětlíme mu, že není nutné hned od práce utíkat, i když se úkol zdá jako nevyřešitelný. Někdy je stav bezradnosti, vztekání se, útěku tak silný, že je úkolem zprostředkovatele vyhodnotit, zda má smysl ještě pokračovat.
Dítěti pomůžeme například tím, když mu nabídneme, že to zkusíme udělat nebo dokončit spolu. Začneme společně hledat, co by nám mohlo pomoci. Jako zprostředkovatel k tomu přidám svůj pohled, jak to vidím já: „Jééé, všimla jsem si, že na tomhle dílku by mohl být kousek paprsku, co myslíš?“ Zprostředkující otázky lze kombinovat se zprostředkovanou samomluvou. Pokud dítěti výrazněji pomáhám, tak slovy popisuji, co dělám a proč právě tímto způsobem. Když se dítě snaží násilím umístit někam chybný dílek, tak se ho zeptám: „Proč tam tento dílek dáváš? Myslíš, že tam opravdu patří? Nehodil by se lépe někam jinam?“
Jaký má zprostředkování přesah: K cíli nemusí vést jen jedna správná cesta. Může být více možností. Nejprve se nad nimi zamyslíme, a pak jednu zvolíme. A když nám to nepůjde, vydáme se druhou cestou.
Když se ocitneme v obchodě, kde je velká nabídka zboží, tak si nejprve ujasníme, co hledáme, proč tu jsme, zmapujeme situaci, a teprve pak se rozhodujeme pro nějakou možnost.
Pokud se mi v úloze z matematiky nedaří vypočítat nějakou úlohu, tak hledám jiný způsob, jiný postup, jiné pomůcky.
Určitá činnost vede k určitému výsledku. Cesta k němu je provázena námahou, úsilím, přemýšlením, dílčím neúspěchem, ale v cíli je odměněna radostí, například z poskládaného obrázku.
Příprava věcí do školy
Cíl: Zprostředkovat dítěti, co si připravit do školy na další den.
Co není zprostředkování: Nandat věci dítěti do aktovky; diktovat dítěti, co si má dát do tašky.
Jak mohu zprostředkovávat: Co všechno budeš na zítra potřebovat? Jak zjistíš, co na zítra potřebuješ? Jaký je zítra den? Jaké máš ten den předměty? (Vysvětlit dítěti systém rozvrhu, co znamenají jednotlivé zkratky – dny, předměty, hodiny).
Máš na zítra hotové úkoly? Co budete v tomto předmětu dělat? Kreslit? Psát? Počítat? Co k tomu budeš potřebovat? Vedeme dítě, aby si vzpomnělo, co už ve škole při daném předmětu dělali a co bude proto potřebovat.
Co děláte o přestávce? Co ještě přibalíš? Zkontroluješ si ještě jednou, jestli ti ve školní tašce něco nechybí?
Jaký má zprostředkování přesah: Systematický postup. Postupujeme-li podle určitého systému, je výsledek rychlejší a jeho správnost pravděpodobnější.
Dítě se naučí organizovat si čas i na další dny, připravovat si potřebné věci i k jiným příležitostem – na návštěvu, na výlet, na prázdniny. Naučí se vyhodnocovat, co by si mělo vzít s sebou, co se může stát nebo se změnit, jak si to uložit do batohu, do kufříku, aby se tam všechny potřebnosti vešly…
Prakticky zaměřený workshop pod vedením Mgr. Ireny Marušincové s názvem Zkušenost zprostředkovaného učení v praxi na setkání rodičovské skupiny Dáme to Spolu (Spolek Trizomie 21) dne 24. ledna 2026.
Odkazy na články:
