Děkuji! Prosím!
Jiří Šedý
„Život není měřen počtem nádechů,
ale momenty, které nám berou dech.“
Maya Angelou
Často moje mysl proplouvá morálními vztahy.
Čím je doba složitější, tím se oslabuje morálka, která by měla být zákonitě součástí života každého člověka.
Mění se slovní zásoba lidí. Nechci moralizovat, ale taková běžná slova, jako je: děkuji, prosím, vlídnost, laskavost, líbeznost nebo úcta, se staly archaickými tvary. Místo těchto slov se vyslovují slova… raději nebudu pokračovat.
Slovo „děkuji“ má mnoho významů.
Já bych se chtěl zamyslet nad jedním „děkuji“, které je důležitější, než jsou ta ostatní. „Děkuji, maminko, že jsem se směl narodit.“
Různé druhy vyšetření, přístrojů nebo i nechuť plnit tak vzácnou roli, jako je mateřství, často nedovolí malému bezbrannému človíčku toto slovo vyslovit. A jestliže se jedná o budoucího človíčka s nějakou odlišností, nenechá tuto bytůstku ani nadechnout.
Zbavuje ho možnosti obdivovat květiny, zaposlouchat se do zpěvu ptáků, vyrůstat a milovat. Zbavuje ho možnosti vidět, slyšet, pohybovat se, cítit a vnímat.
Zbavuje ho možnosti hladit a být pohlazen.
Mocní a arogantní vladaři ve snaze získat co nejvíce mamonu vyrábějí zbraně… a „bum“, kam se poděl člověk?
Čím jsem starší, tím více si uvědomuji důležitost slova „děkuji“.
„Děkuji, maminko, že jsi mi dala možnost žít. Ani ses nerozmýšlela. V době, kdy stále cítím svoje srdce, které…, mi s láskou, vlídností, s úsměvem, s úctou a s vřelostí tobě vlastní říkáš: ‚PROSÍM, MŮJ SYNKU.‘ “
Odkaz
